Sedím na terase, se svou vesmírnou sestrou Aylen a pozorujeme noční oblohu. Blíží se čas, kdy začnou padat perseidy a už sem tam je nějaká vidět. Aylen najednou zpozoruje zvláštní úkaz. Chvíli ho pozorujeme, je to velmi pravidelný shluk hvězd. Nic co by se v této části oblohy běžně nacházelo. Nedá nám to, Aylen najde zmíňku o vybuchlé super nově, která zanikla před miliardou let, a až teď k nám tento úkaz doputoval. Je to rozhodně zajímavá podívaná.

Ještě dvě noci tento úkaz pozoruji, tentokrát již sama. Když tu mam jeden ze svých zkratů, říkám tomu tak. Je to v podstatě chvíle kdy jsem v nedobrovolnem tranzu a mám určité vjemy. Vidím výbuch té zvané super novy v přímém přenosu. Jen pro mě ma tato hvězda jmeno, je to můj domov planeta Helonie.

Tečou mi slzy, v poslední době se mi tato vzpomínka vrací často. Stále častěji si uvědomuji svůj ne zcela dobrovolný pobyt tady na Zemi.

Tato planeta je krásná, jeji energie jemná a hladivá, i když si také umí pěkně dupnou. Ale bohužel to neni náš domov. Čas tu plyne jináč než ve vesmíru, tak už si pořádně nevybavuji jak dlouho tu trčíme. Ale jsou to věky, lidstvo už zažilo 12 cyklů, teď jedou třináctý. Je to zvláštní, ale pořád jim to nedochází. Stále jen čekají, že je někdo tam z vrchu zachrání. Dokud sami nepochopí, že je to jen a jen na nich, žádná vyspělá civilizace nebude zasahovat do chodu jiné. Může jim poskytnout rady, podpořit je, ale nesmí zasahovat.

Ze začátku mělo lidstvo z části otevřené vědomí, ale ani toho nedokázali využít, ke svému posunu. Takže už po třinácté pozoruji ten stejný scénář. Je to jak zaseknutý gramofón.

Píši, že to není náš domov, nejsem tu sama, je tu část me rodiny. Museli jsme uprchnout z Helonie před zničením. Každý jinam, aby nebylo snadné nás vystopovat. Bohužel část nas skončila tady, v karmickem cyklu.